Recitační přehlídka očima rodiče

Ten pocit, když vám to děti ukážou. Aneb, v pondělí 27. ledna u nás proběhlo školní kolo recitační soutěže.

Nevím, jak ostatní rodiče, ale my se od našeho prvňáčka o soutěži dozvěděli přesně týden před jejím konáním. A to jen tak mezi řečí – syn se na nás otočil a s plnou pusou večeře pronesl: „Jo, paní učitelka ti pošle básničky.“ „?“ S manželem jsme si udiveně vyměnili pohledy. „No, básničky. Nevíš, co jsou básničky?“ „Jasně, Vojti. Básničky. O těch jsme už slyšeli. A paní učitelka nám je pošle… Protože…?“ „Protože jsem se přihlásil do recitační soutěže,“ hrdě odpověděl syn. A dál se s klidem věnoval svému toustu se sýrem.

Nedalo mi to a snažila jsem se dopídit zdroje synovy nebývalé proaktivity: „A to jste se přihlásili z první třídy všichni?“ „Ne, jenom já. A deset holek.“ „A kdy že ta soutěž, prosím tebe, je?“ „Za týden. Ale zítra si budeme básničky už ve škole procvičovat.“ „A ty budeš recitovat…?“ „Vždyť ti říkám, že ti paní učitelka nějaké básničky pošle.“ Tomu říkám stoický přístup.

Z dob studií mnozí víme, že je-li nouze nejvyšší, i po nocích se dá studovat. U sedmiletého prvňáčka však něco takového jaksi… neočekáváte.

Abych to zkrátila. Z minuty na minutu se před námi zrodil vzrušující týden plný poezie, recitačního umění a chvilek typu: „Vojti, spusť. Pidilidi. Pavel Šrut.“ „Humbu, hahu, ha.“ „Cože? A jo, ty si čistíš zuby. Promiň. Tak za chvilku.“ Jinými slovy, ten týden se u nás recitovalo v kteroukoliv denní i noční dobu, v koupelně stejně jako v ložnici, při snídani stejně jako cestou z plavání.

A pak nadešel ten velký den. Eurytmická třída jen tak tak pojala všechny malé recitátory a velevážené publikum, které je přišlo v jejich snažení co nejupřímněji podpořit. I přes řádění všemožných zimních viróz se recitátorů nakonec sešlo ke třiceti – zastoupeny byly všechny třídy prvního stupně od první po pátou. Nad jejich uměleckým projevem bedlivě bděla porota v demokratickém složení – ředitelka základní školy, učitelka základní školy a studentka lycea.

Všechno šlo ráz na ráz. Celou přehlídku otevřeli svými nebojácnými výstupy prvňáčci. Když navíc příjmení vašeho drobka začíná písmenky „A-D-A…“, existuje velká šance, že s kůží na trh půjde mezi prvními, možná dokonce úplně první… Chvilka ticha… Chvilka napětí… Malé stvoření před tabulí… Uklání se… Recituje…

A vy jste už jenom pyšní, máte obrovskou radost, a hlavně nevycházíte z údivu, jak se to to vaše děťátko v tak krátké době všechno naučilo. A nejen to vaše. Jste plní úžasu, jak všichni prvňáčci do posledního nádherně recitují, jak své texty dokonale cítí a jak jim svou energií dávají život.

Porota to věru neměla lehké. Cenu by si bezpochyby zasloužili všichni – postoupit do dalšího kola ale z první třídy mohli jen dva žáčci. Přesněji řečeno, dvě žákyně. Ale ani ostatní neodešli s prázdnýma rukama. Všichni malí odvážlivci si na památku odnesli pleteného zajíčka a perníček, který některým skončil v bříšku ještě dříve, než opustili klaněčku.

Ten pocit hrdosti, když vám to děti ukážou.

Maminka Vojty Adamčíka

© Copyright 2009 - 2020 | Základní škola a waldorfská základní škola, Ostrava-Poruba, příspěvková organizace | Prohlášení o přístupnosti (PDF) | správa webu